Má žeň nádherně v slunci zrála,
to jeden zlatý brokát byl,
vstříc poledni se usmívala,
jak zlato do zlata by lil.
Já skoro sám již věřit počal,
že jakás takás cena v ní,
až v přecenění pad’ jsem močál,
jejž střely snové pradávní.
A vstalo mračno, padly kroupy,
a schvácen, sklácen, zvrácen klas,
šly mraků přes ně těžké stoupy,
zmlk’ skřivánků i pěnic hlas.
Do rána všecko potlučeno,
ze stromů holé pahýly,
tu teprv své jsem poznal věno,
já na prahu stál mohyly.
V klín padlo jiným, co já zasil,
já vyšel žebrák ze všeho,
já mezi mrtvými jsem kvasil,
já z poháru pil prázdného.
Teď stydno mi a chtěl bych spáti
a nevzbudit se nikdy víc,
však velké zřím své trosky státi,
jak Mene Tekel v zmar a nic.