Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí,
od rukou tvojich bloudí k tvojí hlavě,
jak měsíc z mlh jim kyne usmívavě
tvůj bílý prs, jenž dobývá se z řízy.
Na tváři tvojí blesk se mih’ a mizí.
Ó s bohem sny o velkosti a slávě!
oč lkal jsem, prosil, úpěl usedavě,
teď zříš v mé slze jako brillant ryzí.
Já prošel šťastně každou bouří jara
i leta žárem jsem až příliš prahnul.
Teď javorů list ve plamenech hárá,
skvost modrých hroznů révu k zemi stáhnul,
nad vlhké louky vstává bílá pára,
dej, číš tvých retů abych ke svým nahnul!