Ta Parka, jež mi nad kolébkou stála,
si v samých paradoxech libovala,
ku velkým cílům vnukla snažení,
leč o sto mil sunula splnění.
Dost dala vavřínu – leč skrovně chleba,
však pudy hrozné chtíti víc než třeba;
vždy nenasycen vstávám od stolu,
vždy jiné zřím žhnout v lásky plápolu.
Být milován od nejkrásnějších paní,
však nedocházet ani ku vyznání,
dav přátel mít a nemít přítele,
jít smuten sám, pít s druhy vesele.
Jak vidět, byla málo konsekventní.
Však souditi ji, nejsem kompetentní,
rád soudem svým se člověk ukvapí...
Ji bavilo to – mne to netrápí.