Mám lyrickou svou polnici
do dáli hlasně třepící,
v zvuk její, kdekoliv jen zněl,
couv’ sok a užas nepřítel.
To písně mojí silný hlas,
jenž hloubkou prostoru se třás’,
kdes zachytil se, kamsi pad’,
do samot, chyší, do zahrad.
A co jsem chtěl, já vždycky řek’
přes pídimužů skřek a vztek.
Jak Rolandův ta zvučí roh,
v ní Hermes řve i Kozonoh.
Ó písni moje, zni dál, zni,
a vždy až k chvíli poslední!
hrom bouří v tobě, rusálka
věř, dojemněji nezalká.
Dík tobě, Chisre plamenný,
kol v skalách budíš ozvěny,
jak raněný pták chvěj se tmou,
než zhasnu – ó, kéž najednou!