Je bledá milenka jak v rakve stínu,
a přec v ní teplá stopa žití jest,
trs bílých růží drží ruce v klínu
a víčko přimknuté plá svitem hvězd.
Tak leží na dně srdce. – Pochována?
Ne, v noci bdí a čeká denně z rána
u mých cest.
Jen kdyby chtěla, žití teplým nachem
hned mohlo bledé by jí líčko kvést,
ne výčitkami, beznadějí, strachem
se chvěti, vším co lidská spřádá lest;
však tichá leží – usmívá se v snění,
ví dobře: Vzlet můj, síla, život, chtění
ona jest.