Má duše harfa v sněhu závějích...
spí, leží klidně... Co chceš probuditi
z těch zalehlých strun? – Starý blud a hřích.
Však vítr zavěje a musí zníti!
Mé srdce kámen v tůni omšelé...
Je krve v něm? – Já nevěřím to ani,
kdo láká k němu nebes anděle,
by zkrušili je pod mohutnou dlaní?
Má píseň povzdech zhaslý v pralese...
Kdo slyší ji? – Dny k odvetě jsou hluchy...
Pták jestli v hnízdo své ji odnese,
zří v mýti pod sebou jen vířit duchy.
Ó duše, srdce, písni! Co z vás všech?
Ó vášní proudy, citů krupobití!
to osud váš, byť dávno v aeonech
že byly jste a teď musíte zníti!