Io! Hymenee! vlasů pestré stužky juž rozvažte, i pás; ať na podušky juž sprchnou květy liliových těl! Ó neplačte juž, družky,
spíš záviďte; juž čas, by polibek na údů nahý vděk jak nedočkavý motýl odletěl! Doznívá hymna. Na ulicích šero.
Ty stále v dumách pohroužena, dcero? Jen okamžik a z hodovníků síně se ozvou kroky, v krátce na tvém klíně se octne hlava barbara a zrádce.
Nuž bozi s tebou. Budu mluvit krátce. Věz, naše spása ve tvých rukou leží. Jeť vášeň oř, jenž těká bez otěží, jej sotva ruka muže zdrží v cvalu.
Leč dnes máš ty, ó dítě věčných žalů, ty vonný květe nedotknutý posud, jej zadržet! svou něžnou rukou osud máš zvrátit z kolejí! Nuž slyš, co pravím:
Až Egypťané rovní vlkům dravým v tu vrazí síň a přivedou ti muže, pak víš, co dělat, bílá moje růže. Ne sklopit modré oči v zmatku plachém,
ne chvěti se, ne v tváři vzplanout nachem, ne vztáhnout ruku k jeho obejmutí, ne za ním kráčet, když tě v lože nutí, leč tuto ocel mocné paže ranou
mu vrazit v šíj! Ó naposled ať skanou na ňadra tvoje růže z našich dlaní, kéž Afrodita chrání tvá ňadra, z kterých rajské vůně vanou,
z nichž celé nebe k šťastnému se sklání. Dřív musíš zapomenout, že jsi žena; on přijde, v každý mžik buď připravena! nůž ostrý jest, já hodinu ho brousil.
Ó být já zde, já vraždil bych a rdousil, až horká krev by ku blankytu stříkla! Tak mladičká! Hleď, bys polibkům zvykla, bys odložila bázeň, jež se třese.
Buď jak to ptáče v lese, jež v hnízdě neptá se, co ráno bude. Jdi, Hymen s tebou! Naše písně chudé jsou labutě ve moři tvého blaha.
Ty nesmíš dát se překvapiti nahá; jak vejde, chytni nůž, jak tkne se tebe, bij! nejlíp do vazu! – Tak sladký nektar nenalívá Hebe
v Olympu síních, jejž ty budeš píti s miláčka rtů. Sem kvítí, kvítí, kvítí! Juž musím jít, pochodně chodbou svítí. Tvé druhé sestry poučil jsem všecky.
Jen silná buď! Ten úsměv zapuď dětský! Tys poslední, v niž svoji naděj kladu i rodu svého bytí, zdar i vládu. Tvé sestry sotva dovedou meč tasit
a ránu zasadit. Hleď světlo zhasit, jak přijde k tobě, a bij po tmě! Kroky juž slyším zníti, paianu juž sloky zní mrouce v dáli. Dobrou noc, mé dítě!
Chtěl s tebou tak bych snít až do úsvitě! To nečekal jsem ovšem, holubičko! Já hledal plný prs a hladké líčko, a našel ostrý nůž a útok divý.
Je láskou to? Já nebyl lásky chtivý, když tento práh jsem přešel, ale nyní plám divou vášní. – Ký to lomoz v síni? Ó běda! běda! krev! ó běda! zráda!
Kdo učil vraždit tě? tak milá, mladá! kdo učil líbat tě, byl mistr větší. Však jaký křik a shon? Ty nebezpečí se neboj víc, tys zachráněn, můj drahý!
Ty miluješ mne, poznal jsem to záhy! Ty odpouštíš mně? Můž’ to pravdou býti? Zas nový zvuk. Pochodně venku svítí a kroků chvat se mísí s vzdechy, lkáním.
Tvým polibkům juž nadarmo se bráním. Co mně strojeno, stihlo bratry moje. Tvé rty jsou plamen, cítím z nich dech boje! Mně líbí se kentauří tvoje síla.
Chceš opravdu, abych tvou ženou byla? A ňadra tvá jsou jako hrozny sladká! Ať obklopí nás noc, všech tvorů matka! Ó smilování! Hrůzo! zráda! vražda!
Tys má a hračkou jest mi půtka každá, ať přijdou! třeba otec tvůj, tys moje! Vše skončeno a dobře. Konec boje! My zvítězili, lstí jsme došli k spáse.
Ó zadrž! zadrž! A my láskou zase!
Cookies on Poetry Cove