S rosou tichý úkoj padá
v srdce květin, v tíseň trav,
v hnědý samet plynou lada,
skvrnami v něm bílý brav;
z dálky kdesi
mezi lesy
kvílí zvon a hlučí splav.
Srdce! Tak je nejlíp tobě!
Velký měsíc z hustých par
uklání se k zemi v mdlobě,
kterou ztýral denní žár.
Jsem jak země,
luno, ke mně
schyl se v duše suchopár!
Poros mlhavým jej svitem,
měkkou světla peřejí,
vášně uspi, pohni citem,
rozdechni v květ naději,
ať se nitrem
s novým jitrem
všichni ptáci rozpějí!