Kočičky zas pučí
mladé na sněti,
jarní potok hlučí
ledů ve změti,
skřivan kdesi jásá:
Radost, láska, krása!
Srdce, jak je ti?
Slyšíš? – Ve tvém nitru
hrají andělé;
z noci v den cos k jitru
tíhne vesele
jako křídlo bílé...
Snad je tato chvíle
květná neděle?
Z daleka i zvony
ozvaly se již,
slavné, vážné tóny,
a zní blíž a blíž;
svatá chvíle Smíru
letí po vesmíru,
snímá starou tíž.
Kočičky zas raší,
v houštině tik’ pták,
vše jest velké, krasší,
líbeznější tak;
velké odpuštění
zem na Eden mění,
vzhůru do oblak!