Nejednou jsem vídal, zabrán v hvozdů tiš,
ústup v skalách šerý, kde stál prostý kříž
nebo muka boží, obraz Marie...
Ach, co smutku takový kout v duši nalije!
Někoho tam zavraždili, řada tomu let,
z krve jeho modrý zvonek s plnou růží zkvet’,
ale ten kout dýchá posud děsem tajemným,
ptákům do zpěvu tu není, chodcům vázne šprým.
Před lety snad stalo se tu velké neštěstí,
nejdivnější o tom v kraji chodí pověsti,
mění se a hynou v ústech lidu kol,
ale místo zachovalo odvěký svůj bol.
Zdaž to místo v stínech sosen, modřínů
není jako srdce lidské, v jehož hlubinu
padla rána, z které ono více nevstane,
kde květ každý, jenž tam vyrost’, krví zaplane.
Kolem stromů, které bleskem sžehl Bůh,
staří s úctou chodívali, zmlkl šum a ruch,
leč kol srdce sžehnutého bleskem osudu
hřímá, bouří pestrý život klidně, bez studu.
A přec ono stejně svatý asyl jest,
kam jen právo má se dívat zástup hvězd,
srna kde a kolouch v běhu sotva mohou stát,
kde můž’ poutník polekaný jen se požehnat.