Sedíš sama v jizbě svojí,
patříš k měsíci,
jak se tmí a dvojí, pojí
v mraků směsici.
K této mrtvé hvězdě bledé
zřím též v chvíli té,
jeden stejný paprsk sjede
s dráhy věčité.
Tobě v duši a mně v duši,
zda jej cítíme?
Zda on touhy naše zkruší,
mír dá duši mé?
Zda-li v tobě, drahá, vznítí
jaro, lesk a třpyt?
Že dám tobě celé žití,
nech, ó nech mne snít!