V moje smutné, pusté žití
skvíš se, hvězdo jediná,
kde se v mlhu cesta řítí
a kde tmí se hlubina.
Tvůj svit snivý, dobrotivý,
plný vlídné účasti,
v edenské mne vodí nivy
nad pokrajem propasti.
A jak svítí a jak plane,
cosi v černé peřeje
míhá se a padá, kane,
jako záblesk naděje.
A jak plane a jak hoří,
cosi v duši vykvetá
a jak víra v lepší zoři
zmdleným křídlem poletá.
Sviť, ó sviť mi v duši moji,
kotvo spásy jediná,
veď, kde strže krok se bojí,
kol, kde dřímá lavina.
Zasviť v temno, kouzli květy,
teplem lásky zahřej hruď,
ztracené mi navrať světy –
lavinu však neprobuď!