Po letech zas dotýká se noha,
země česká, drahé Tvojí půdy,
víc než jinde cítím dech tu Boha,
víc než jinde cítím, jak jsem chudý.
Z pouti svojí co ti, Matko, nesu,
škeblí lesklých pár svém na oděvu,
v hrsti kytku uvadlého vřesu,
na rtech kytku pochmurného zpěvu.
Drahá půdo, krví prosáknutá,
líbám prach Tvůj, dojat v duše hloubi,
hlíno suchá, spráhlá, bledě žlutá,
kde v prach dědů země prach se snoubí;
váhám skoro míchat hlínu v Tebe,
již jsem přines’ z hrobu Spasitele,
jeho bol Tě ustavičně střebe,
jeho stesk zřím stále na Tvém čele!
Noc on jednu ve svém Gethsemane
prožil v muce – Ty jich statisíce,
krev Tvá věčně po Tvé tváři kane,
a ten kalich plný víc a více!
Zdá se mi, že rouháním by bylo,
bol Tvůj měřit, neb on konce nemá.
Kdy se skončí Tvoje smírčí dílo,
anděl kdy zašumí perutěma?
A tak jako potrestané dítě
hlínu svatou k srdci tisknu v studu,
políbím Tě – odkradu se hbitě,
ale s Tebou věčně plakat budu.