Zem se koupá v ohni západu,
žhavá záře nad ní kolem vzplála,
jakby ze slunečných pokladů
velká dlaň vše zlato rozsypala.
Je to jas a sláva vítězná,
až v tom lesku oči přecházejí,
barev stupnice to bezmezná,
která se tu mísí, plete v reji.
Roztržených mračen průlinou
zlaté šípy, terče nachu svítí,
růží kaskady se vyřinou,
temný požár v páře lučin nítí.
Čím jest tato světla orgie,
v níž se halí země před usnutím,
rajských niv ty zlaté lilie
zavěšené nebes nad klenutím?
Mystická to lázeň světla jest?
I les tmavý ohnivé má sloupy.
Je to siré země rudý křest,
dřív než tmavá Noc na trůn svůj vstoupí?
Či snad jsou ty zlaté plameny,
onen jas, hra barev, lesk a záře,
pro zrak lidský odlesk ztlumený,
pouhá předzvěst věčné boží tváře?
Aby člověk v stínech večera
cítil, jak ta světlá roste řeka,
jaký triumf, jaká nádhera,
co naň světla v rajské slávě čeká?
Aby oslněný jasem zrak
na lesk boží tváře zvykal sobě?
Možná! – Ale proč dřív Smrti mrak,
a noc dlouhá a tma věčná v hrobě?