Vesnický, hle, hřbitov malý,
vražen mezi strmé skály,
jako dlaň;
stojím mezi jeho vraty
a zřím v dálku divně jatý
v luh i stráň.
Za mnou kostelík je nízký,
ale kolem nikde vísky,
kam jde zrak;
hřbitov sám jen s kaplí pouze
ční tu v horských svahů strouze
do oblak.
Večer padá – vše se kalí.
Poslyš, cinká zvonek z dálí,
zniká zas;
ta ves, Bůh ví, kde se skrývá,
v zlomcích jen, jak trhán, zpívá
zvonku hlas.
Ta ves někde v prohlubině
tulí se, spí pohostině
v stínech skal;
rty však otázkou se chvějí:
Proč jen stavěn hřbitov její
v takou dál?
Proč v tu samotu, skal svahy
vražen bez stromů a nahý
v takou výš?
Snad by živí na smrt nevzpomněli,
či snad, aby mrtví měli
k nebi blíž?