Jak z okna hledne hrabě Roderich, hned sklopí zrak a ztají na rtech smích. Jak v hradu svého vejde nádvoří, hned v dumy těžké mysl ponoří.
Hle, tam ve stínu starých kaštanů jak bělají se trosky fontánu! Jak stráž nad nimi lev bdí z mramoru a slouchá vln a listí hovoru.
A tiše hledí v kapek pád a rej, a v staré hlavě starý spřádá děj. Měl hrabě paní, v kráse dennici, ve lásce ženu, v ctnostech světici.
Jak vidět ji a vášní nezaplát? vždyť král sám chtěl se jejím sluhou zvát! I poslal v dar jí diamantů skvost, leč tím v hraběti vznítil žárlivost.
On rozdupal šperk hodný takých vnad a s ženou ujel v otců starý hrad. Ó mladá paní! v tomto zátiší co platný vzdech tvůj? kdo ho uslyší?
Vidím, jak vadne tvojich tváří květ, ó jaký div! ten dvůr tvůj celý svět! A hrabě –? Darmo! v srdci nepokoj vždy nových pochyb nový spřádá roj.
Tvůj krok i vzdech, tvá kadeř ze zlata jej v nedůvěry láká tenata. Noc byla tichá – měsíc zlatem plál a nad fontánem s vlnami si hrál.
Teď v hřívu lva své svity zapouští, snad probouzí v něm dumy o poušti... Sen k zemi splýval v hvězdných paprscích, jen hrabě nespal v bouři pochyb zlých.
Přistoupil k oknu – tichý sad i luh, ha! u fontánu jaký stín a ruch! Zda bílý měsíc hraje větvemi a hází stíny po lvu, po zemi?
Ne, to jest žena! – zná ten bílý šat, a hrabě dýku vzal a dal se v chvat. A běží, běží jako šílený a slyší šept a kroků ozvěny...
Stín tmavý uzří v loubí kaštanu, teď krok a stojí u lva fontánu. „Stůj, nevěrnice!“ zahřmí v ženy sluch, „ať ztrestám tě, než učiní to bůh!“
V tom dýka bleskla – dlouhý vzdech a sten... a horká krev juž tekla na kámen. A tušil hrabě, k mrtvole když sed’, že kamenný lev zvolna hlavu zved’.
Krev dýky o její když stíral vlas, ha! jak by lev kamennou hřívou třás’! Či hrou měsíce tak jest zmámený? ha! oči lva, toť žhavé plameny!
I skočil hrabě tajný v srdci strach a prchal jako první bratrovrah. A sotva znaven hlavu kladl v mech, viz oči lva! – slyš jejích retů vzdech!
A když se vrátil, byl juž celý kmet, jemuž snem život a pohádkou svět. Žil v slzách, v postu, celý věk se kál a na fontán se pohlednouti bál.
Ten posud stojí a lev hlídá jej a tiše zírá v kapek pád a rej a v staré hlavě starý spřádá děj!
Cookies on Poetry Cove