Když vybojován ten boj gigantický,
mdlá ruka poslední když balvan tesá,
zrak s výčitkou se dívá na nebesa,
jež němá, chladná k tobě byla vždycky;
a lauru lístek v posled symbolický
na čelo vlhké potem tiše klesá,
a v duši ticho jak na kraji lesa,
když večer stlumil shon a hlomoz lidský:
Tu z přátel, již šli s tebou věrně stále,
se druh po druhu ztrácí chladně, cize,
tu srdce nejlepších jsou rovna skále.
V to ticho darmo otáčíš sluch bdělý;
jen anděl tvůj ti kyne v hvězdné říze,
tu cítíš teprv – jak jsi osamělý.