Kde jsi, ó písni Lumírova? Zkad ozýváš se po letech? My pracně kroužíme jen slova, však dědů kde jest silný dech?
Zda utkvěl aspoň v tomto vzduchu, v té půdě, v burném kolem ruchu, v tom kamení a v těchto zdech? Ó jak se dějinami nesla
tu mohutná, tu líbezná, tu vedla meč, tu rádlo, vesla, tu pracovná, tam vítězná, a když zazněly těžké cepy,
v jich rytmus padla velkolepý, s ní táhla volnosť bezmezná. Ji oráč zpíval za svým pluhem, ji kovář notil buše v kov,
ji dělník vzdychal v jarmu tuhém, vlašťovkou slétla v jizby krov, a jako bzučná, zlatá včela na dívčím rtu se smavá chvěla
a často zněla beze slov. Jí třásly se i klenby lesů, kde Perun ctěn i Svantovít, a ve zbožnosti v stejném plesu
v chrám křesťanský hlas její vlít’, lkal: Tou osudů těžkou poutí nám nedej, nedej zahynouti! V ní perla srdce spala – cit.
Kam poděla se, s Bílé hory když kleslo naše slunce v hrob? V kvil babský otcův přešly vzdory a z bohatýra stal se rob.
Zda leží na dně Vltavině, zda v skály Vyšehradské klíně spí němá jak my v tíži mdlob? Zda jednou se k nám opět vrátí,
s ní volnosť, vzlet a nadšení? Ó pohleď, slunce právě zlatí zjev luzný její – v kameni! Vchod střeží k Libušinu městu,
co Lumír ukazuje cestu, kde Vyšehrad sní v mlčení. Ó mistře, jistě přešla tobě v myšlenku hlavy, v srdce krev,
jak symbolicky k příští době v ruch města hledí její zjev jak chtěl by říci: Život chvatem nechť burácí, v něm ryzím zlatem
jak otcům vám zněj český zpěv!
Cookies on Poetry Cove