Ji o polednách zřeli ve vln hloubi,
tam svítilo to jako úběl čistý,
jak spadlá hvězda kmitalo to místy,
kde v prázdnou škebli starý triton troubí.
Dva fauni – šklebem divná hrůza snoubí
se v jejich tazích – skrz vln amethysty
síť velkou vrhli, kapradin kde listy
a mořská tráva světlý pruh ten vroubí.
A táhli s obří silou zas a zase,
síť praská, vrbový prut ohýbá se,
a v síti leží nahé tělo víly.
Vlas zlatý, pyšný bok – však pod ním, běda!
se šupinatý, hnusný ohon zvedá.
Div leknutím síť nazpět nepustili!