Lorecký ze Lkouše.

Šamonické zvony pěkně vyzvánějí; sedlákům je běda, páni – ti se smějí. Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny, Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.

Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem, pan Lorecký plesá nad tím božím darem. Myslilť, že již musí umřít bez dědice, a teď šťastný otec vjíždí do vesnice.

Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada, rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá. Širák sklání k zemi, však než řečnit začne, Šamonický zeman svraští čelo mračné.

Křikne na kočího: ,Zmrskej toho chlapa, dál jeď, ať můj hřebec v prach tu luzu sšlapá!‘ Ale Petr Dulík odstrašit se nedá, uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:

„Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy, budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý! Slev nám na robotách, slev nám na desátku, vždyť žijeme stále jak o velkém Pátku.

Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě, smiluj se, jak bůh že syny dva dal tobě!“ – ,Ano, dal mi syny,“ – Lorecký zle křičí, „vychovám je, na vás aby byli biči.

Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný, proto ku pomoci bůh mi dal dva syny. Najednou dva dal mi na vás do zásoby, máte-li zlé nyní, horší přijdou doby,

až mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme, pozor, ať se více spolu neshledáme!‘ Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup’ stranou, zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.

Rty se třesou řečí výmluvnou ač prostou: „Na biče tvé děti jistě nedorostou. Nebudem se dále na svého dřít kata, záhy posekáme ta tvá bičišťata.

Nebudem přec supy na své děti živit, v pokoře se plazit, hrbit šij a křivit!“ – Šamonické zvony bouřně vyzvánějí, pánům dnes je běda, sedláci se smějí.

Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí, na zvráceném sudě Petr Dulík soudí. Před ním trčí vidle, odznak selské síly, a k nim zástupové ku přísaze pílí.

Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti: Šamonický zeman a s ním jeho děti.