Tak i to překonáno – Bože můj!
Tak chladně, příkře, skoro vypočteně,
a nikdo nevztáh’ dlaň a neřek’: Stůj!
Dnes vím, jak málo může být muž ženě.
Teď přijde poušť a noc a dlouhý sen,
a všecko nic jest, minulosti bájí,
sám, docela sám; zničen, opuštěn...
Jak těžce oči v sen se zavírají!
Teď ironie, pomluva a škleb
nad životem „Vae victis“ hlasně křičí,
žerď vzteku svého zarážejí v leb
a vše, co svaté, deptají a ničí.
Já umlkám... Ne, vzchop se, duchu můj,
a ukaž světu, kým jsi, kdo tě snížil!
Však lépe mlč – jak Napoleon stůj,
když cestou na Elbu své ruce skřížil.
Jsem poražen, a chtěl jsem dobro přec...
Krev stud mi může nad tím ve tvář vehnat,
však vím, kdo ponížil mne, na konec
že bude rád mne mít zas a mně žehnat...