K starému zlatníku jsem přišel kdys;
nad achat skloněn, jaspis, nad tyrkys,
v šperk skládal všecky do obruby zlaté.
– To známé kameny zde, mistře, máte,
co sestavíte z nich? – Vše zde juž bylo,
čím hrdlo ženy kdy se ozdobilo.
V les vešel jsem, jenž v jarní páře stál
a v slunci rozzvučet se uchystal.
Ach, drozd a slavík, věru známá nota!
Tím vesnu les chce vítat do života?
Co stojí svět, vždy jedna píseň stejná,
táž zeleň kol a táž motýlů hejna!
Pak domů šel jsem, divný v srdci spor
a z obrazů a známých metafor
jsem začal skládat šperk své písně taky,
tvůj v srdci úsměv a tvé slunné zraky
bez starosti, že všecko zde juž bylo.
Kéž tobě by se v tom jen zalíbilo!