Chmurný večer, plný stínů s jizby stropu padá, z venčí v mlhy šerém klínu kmitají se lada;
sem tam vrba nakřivená jako v smutku stará žena nad potok se chýlí; chmurný večer, plný stínů,
v komíně to kvílí. V dálném kraji na hospodě sedím sám a chorý, s večerem tím zcela v shodě
v duši stínů sbory. Přede mnou chléb okoralý, s vínem tmavým pohár malý nedotknutý posud.
V dálném kraji na hospodě, kam mne zavál osud. Hospodář v tom vejde starý, hlavou kyne, zdraví,
prchá za stínem stín tmavý, na stůl světlo staví; prostý kahan hrubé práce, v něm však světlo kmitá sladce,
přede mnou tak stojí. Hospodář juž zmizel starý, sám jsem s dumou svojí. Prostý kahan – malé světlo,
ale jaké divy! V duši mé cos náhle zkvětlo, vítej, svite snivý! Jízba přítulná být zdá se,
družný tikot v hodin hlase jest jak starý známý – Prostý kahan, malé světlo, jak to hraje s námi!
A již sahám po té skývě a již koflík zvedám, černým stínům v duše nivě zvítěziti nedám.
Tvrdý chléb je – trpké víno, v mysli náhle sladce, líno, vari! touho smutná! A již sahám po té skývě,
ona i číš – chutná! Skoro cítím se jak doma, víno zdá se sladší, ba, již píseň hraje rtoma,
sotva srdcí stačí. A ten zázrak a ta změna! světlem v jizbě způsobena v kahanu tom prostém,
skoro cítím se jak doma lásky boží hostem. Zdrávo světlo na kahanu, v duši zbouzíš světlo!
Tebou silný jsem a planu, zmizelo, co hnětlo. Vari stíny, vari chmury, upomínek šedé můry
v kouty stropu zmizte! Zdrávo světlo na kahanu zářící a čisté! Zřím, jak mluví k duši hmota,
když se v shodě střetnou; radost, síla, zpěvná nota z objetí jich vzletnou. Sám a sám v tom kraji cizím
žiju duše žitím ryzím a se vznáším k výši. Zřím, jak mluví k duši hmota, v zdar jim zvedám číši!
Cookies on Poetry Cove