Spi! hrob tvůj velký jest, krov jeho nebe
s hvězd legióny v neobsáhlém kruhu,
spi! všemi květy zem pokryje tebe,
stín lesů tobě dá i zeleň luhů!
Spi! i tvůj hřbitov není více malý,
zdi jeho úzké v zraku mém se šíří,
zem celá hřbitov – mlhy háv ji halí
a jak obrovská křídla netopýří
se černé mraky nad ní pustou valí.
Spi! hrob tvůj velký jest: co zval jsi matkou,
co bratrem, ženou, přítelem neb synem,
vše schváceno let světa dobou krátkou
spí vedle tebe jedním kryto stínem,
spí na horách, spí v údolích, spí v moři!
Nad všemi hvězdy v kalném svitu hoří,
nad všemi slunce v mrtvém vzduchu visí;
a mrtvých prach se s prachem tvojím mísí,
a vlasatice, jež se v temno řítí,
ta ptá se hvězd, proč pustá je tak země?
Ty hasnou jen a z hlubin hlas dí temně:
„Kolébkou byla, můž’ teď hrobem býti.“