Ten starý hřbitov... Byly chvíle, leta,
kdy májem kraj a láskou duše zkvetá;
tu, když se obzor v zlaté páře ztrácel,
já zamyšlen se domů z lesů vracel
a zastavil se vždycky u hřbitova,
a vůní, sněním hlavu opojenou
jsem klad’ na jeho zídku pobořenou,
a na rtu verše lásky v kraj se díval,
jejž halila juž mlha purpurová,
v níž každý záhyb zlatou hvězdu skrýval.
Ó chvíle blaha! z houště květů, stromů
mně kynul z dálky štít rodného domu
a jeho okna ozářená v šeru
tmou kmitala jak hvězdy na jezeru;
a besídka, kde kvetly řady fijal,
kde slunečnice pod svou vlastní tíží
se skláněly, kde révy hustou mříží
se lampa kmitla jako luna plná;
tam rodiny kruh znaveného přijal,
tu duch se chvěl jak na potoku vlna,
když se jí náhle z mlhy luna zjeví,
tu matka, sestry, úsměv, hovor, zpěvy.
My byli šťastni – když se lesy tměly,
šum vln a stromů v jednu hudbu splýval,
my v štěstí svém jsme hřbitov neviděli,
jenž zahalený ve stříbrné mlze
se kvetoucími keři na nás díval. –
Teď vidíme – však dříve přišly slze.