Ten starý hřbitov příliš mnoho díval
se v naše okna v čas našeho štěstí.
Ó chvíle blaha! jak vás možno snésti,
byť zdržeti vás mohl slzí příval,
byť modlitba a pláč! – leč marné snění,
vy zmizíte a zbude – utrpení!
A darmo ptáš se, proč svadly tvé růže,
proč v sadě tvém strom stojí v sněhu nahý,
proč prchne štěstí, než je poznat může
zrak těkavý? proč prchá vždy tak záhy?
l já je pil a zlatou jeho číši
teď osud rozbil mně o skálu žití,
já divím se, že posud rty mé dýší,
že věřím v boha a že mohu píti,
co duši hněvem a ret kojí žlučí,
jež zapomnít mě nikdy nenaučí!
Teď v krajinu když hledím zasněženou
a zřím nad lesy táhnout noční páry,
když vlny žalu do výše se ženou:
tu poznávám, co ztratil jsem, že z všeho
mně zbyly sny jen ráje ztraceného,
bol v duši mé – a venku hřbitov starý!