Lipany.

S tísní mračen květnových, rychloletých, plných dešťů proudících v žírná pole, s přehojnými reflexy světla, stínů vzlétni, má písni!

Vzlétni, táhni nad českou drahou zemí, s hnízda mračen dívej se v širé brázdy, jež tu táhnul v Polabí pilný rolník k Lipanským svahům.

Mořem klasů od věků rozvlněná žírná pláni, u srdce Čech tak blízko, čím to, krví rudnouti že mi zdá se černá tvá hlína?

Vidím. Chápu... K obzoru lnoucí lány, cesta středem rozjeta, vzadu lesík, zbytky dále jezírka... srázná rokle, v srdci jak rána.

Ano, písni! Do této rokle valem v úkryt mladých porostlin lstí a zradou v léčku bratři padali zmírajíce v krvavé řeži.

To jsi nesnil, Krchlebče, hradbu vozu když jsi náhle opustil útěk líče, v bok bys bratrům cválaje ku západu vyrazil zrádně;

co tu krve, bratrské dvakrát krve černá vpije mateřská země obou šiků děsných do sebe vrážejících dvojí jak mračna!

To jsi nesnil, Prokope, s okem orla hlasem velkým nad biblí rozevřenou, roty všecky volaje v slední zápas o kalich Páně!

Zřím tě v duchu, olbříme, na tvém voze! Stojíš mezi hejtmany, knězi, hora s lysou skrání vládnoucí menším bratrům v řetězu vrchů.

Nestál’s dlouho. Smrtící šíp již letí, v mocnou hruď tvou zabořen!... Klesáš s vozu v prapor s Krista obrazem kladeš mroucí bledou svou hlavu.

Kolem tebe vozů co překácených v tříšti sudlic, monstrancí, zástav, mečů, krví bratří zbrocené mrtvol plny kupí se hory!

To jsi nesnil Roháči, ku Sionu dav se v útěk, nesnil jsi, Čapku ze Sán, co jich vzteklým vražděním, ne již bojem v „Zabitých dolu“

mrtvých zbude – synů to jedné matky, mrtvých zbude – raněných jedné krve, o tom, pane Menharte, nepřemýšlel’s, Kouřimských stodol

černý dým když uprchlé dusil davy v celých stozích, zástupech... v této řeži jaké splývá veliké naučení strašlivé vnukům:

„Čech jen Čechem přemožen býti může! Čecha Čech jen udolá, zničí v boji, než by v souzvuk pravici k dílu podal rodnému bratru!“

Kříž a kalich? – Panský erb a cep selský? Zvuky prázdné, o život když se válčí! V těle vlastním do hloubky rýti, ovšem vděčnější práce!

Takto velká Evropou duníc lety v bojích hrozných myšlénky lidské volnost hlásající epopej dobouřila v Lipanských polích!

Jedno zbývá. Symbole vítězící! Jak tam u Hřib mladý stál v řeži Jiří v šiku – má již takové hříčky osud – Naději svatá,

stůj ty s námi v boji tom neskončeném! Pokud Čecha nezdolá Čech a pokud do zálohy nevláká zrada syny jediné matky:

Není třeba postrachu, babské mdloby. Jako vozy stojíme věrných bratrů, jako Prokop nad biblí rozevřenou volnosti, lásky!