Na prahu ráje stojí Lilita;
nach západu jí vlasem prokmitá,
sní, usmívá se a pak z daleka
tak na prvního mluví člověka:
„Proč váháš jen, pojď, moje náručí
tě největšímu blahu přiučí,
svět stvořen k zlu, a v pekla plamenu
si jednou tebe vděčně vzpomenu.“
A první člověk stojí v myšlenkách,
jej mate v jejích vlasech zářný nach,
jímž západ ráje cedry protkává.
I k sobě dí ta slova rouhavá:
„„Dva dny jsem živ: noc první anděla
na ňadrech mojich spáti viděla,
noc druhou Eva hlídala mi sen –
proč neposlech’ bych nyní přelud ten?
Řek’ anděl též: Kdys u bran Edenu
si jednou tebe vděčně vzpomenu!
Kde ale byl, kdy Jehovy hlas hřměl,
zem třásla se a ráj se prachem tměl?
Jsem odsouzen; vím, těžkou moji skráň
po práci dne jen Eva vezme v dlaň,
nad dětmi zalká Eva se mnou zas
a slzy mé jen její setře vlas.
Bůh nedá ani ďas, co přislíbí;
kdo ženě věří, jen ten nechybí!““
A zas jej mate nach, jímž protkává
šer cedrů západ – Noc juž nastává.
Co Eva nad svým hříchem truchlivá
do věnců listy fíků sešívá,
co mraků lem je krví oblitý,
spí první člověk v klínu Lility.