V malířské dílně, nábytek všech slohů
kde v bibelotů pestrém tměl se shluku,
v skizz spoustě, pagod šklebu, klidu bohů,
kde modernost antice dala ruku,
gobelin starý visel v jednom rohu,
kdys na něm Amor střely pouštěl z luku,
teď zmizel – časem nerozeznáš více,
kde tílko buclaté i smavé líce.
Jen lilií tlum hustý nedotknut
zbyl z celé kresby, těchto květů tísně
se netknul času let ni špíny rmut,
jak sníh tak plály v cudnosti své přísně,
snad nevinnost, než překvapil ji stud,
tkát pomáhala úběl jejich třísně,
tak svítily – jen vedle v tůni vodní
se díry tměly nad ní i též pod ní.
Kdys v dílnu vešel jsem – však jaké divy!
kde díry kdys, tam nové lilje plály,
jak tkaných přezářit běl chtěly snivý,
tak perletí a milým svitem hrály;
já přistoup’ blíž a cit mne schvátil divý,
ty lilie se líbaly a smály:
i chápal jsem: za gobelin dost záhy
před vetřelcem se ukryl – model nahý.