Nech to jen! – Ti staří měli
mnoho pravdy ve svých zvycích,
ve svých mravech, vyzkusili
všecko, co být mohlo líp;
s démony a s bohy v stycích
utužilí dost se chvěli,
ale v posled ved’ je k cíli
lásky hlas anebo vtip.
Ukápli vždy trochu vína
v libaci těm děsným bohům
žárlivým na štěstí lidské,
kapky tyto – chtěl bych pít!
Supům v plen spíš nebo nohům
propadniž má duše líná,
vše mé snahy gigantické!
Teď chci pouze žít, jen žít!
A tak z plné číše svojí
kapek pár vylévám tiše:
Ereb zdráv buď, v asfodelu
nivy svaté Nirvany,
kdo tu žije, kdo tu dýše,
kdo tu zve se vítěz v boji,
v slzách dlaň si tiskne k čelu,
věnce vše když servány!
Co se zlého státi může?
V oběť něco bohům dáno
sobě v úkoj, utišení,
krátká radost, sladký sen!
Sečkejte! Již svítá ráno,
kol zřím samé bílé růže,
jedna vůně, opojení,
a v těch být chci pohroben!