Ty, horo, padni ve propast,
ty vzpni se k výši, údolí,
neb Madelon svou vidím pást
beránky bílé na poli.
Je pase, při tom z vřetena
si stáčí hbitě tenkou niť,
však vypráví mi ozvěna,
že chytil jsem se v divnou síť.
Bůh lásky, liška podšitá,
cos do ucha mi našeptal,
já za ní šel až do žita,
s ní milenec tam jiný stál.
Tu zachvěl jsem se bolestí,
v mém srdci rostla hněvu bouř;
jsou ženy naše neštěstí,
jich láska jako z dýmky kouř.
Však zvyk’ jsem tomu, čert vem strast,
i srdce víc mne nebolí.
Ty, horo, padni ve propast,
ty vzpni se k výši, údolí!