Ve chmurné části parku, ve ústraní,
kde splývá v zeď tma olší, jilmů, buků;
u pusté stezky lávka v snětí shluku,
Faun bezhlavý tam dumá s flétnou v dlani.
Sem dovézt dá se, večer když se sklání,
a sama, v listů pršce, v ptačím zvuku
naslouchá k srdci tisknouc malou ruku,
jak padá život v propasť vzpomínání.
Konečně sami! – Pouze faun ten kazil
svým šklebem klid jich, stínů na peřejích
se nesla noc, faun plál jak fantom bílý.
Tu, nikdo aby nezřel v štěstí jejich,
on faunu šklebící se hlavu srazil,
bez svědků aby sami šťastní byli!