A já, dítě boží, půjdu širým světem, jak jsem chodil druhdy před lety a rád, bílé lilje polní stanu nad poupětem v dolu čerstvých zřídel u bělostných stád.
V plném slunci půjdu, postavím se chvilku, abych staré písně našel v duši své, v pastýřově písni, ve skřivánčím trylku našel, k radosti co k nové lásce zve.
Půjdu polem prsty propouštěje klasy podle rhytmu, jenž mi v nitru bude znít, a pod sebou v stráni nechám zvonic hlasy, větší zvon mi, hlubší, bude v srdce bít.
Rozhoupám jej slavně od hory až k hoře, kde vychází Zora z opálových bran, by zvěst jeho zněla celém po prostoře ku všem světa úhlům, do všech země stran.
Nad utichlou zemí by se nesl v dálku a všem milionům v srdce láskou kles, by přehlušil v ňadrech citů bouřnou válku a je vrátil štěstí, vzletu do nebes!
By je sklonil zpátky v doby primitivní, kde byl člověk blažen, že byl v světě rád, než vzklíčili snové pod lebkou mu divní jak hub trpasličích v lese vlhkém řad.
Aby slyšel starou ale silnou notu s hůry od hvězd padat ve spleť lidských cest, ze všeho by lásku pil jen ku životu z tišin mrtvých polí, z hluku velkých měst.
Pil ji z lidské snahy, pil ji z božské práce, kterou lidstvu stal se svatým Herakles, ve dne tvrdě robil, v noci by spal sladce, každý v sobě boží lásky velekněz.
V svatém opojení aby všecko divem bylo jeho nitru, citu, vzletu výš, v času hbitém toku i snad proměnlivém bez lichých by tužeb k dnu až pil tu číš.
Zvon ten písně svojí nechám hlučně zněti o poledni plném, celý boží den, ale večer tichý sejdu mezi děti pod košaté lípy tich a spokojen.
V jejich stín se stulím a s naivní vírou nechám svatvečera zvonek v duši znít, můj zněl přes den celý světa plání šírou, nyní sladkých citů zvon můž’ hlaholit.
Na balvan si sednu, jenž se z vody zvedá, pro vodu kam dívky chodí v čistý brod, uzřím bílá ňadra jich i lýtka smědá, jak je Homér vídal a jak Hesiod.
Něhy visiony naplním své nitro... Vykonav své dílo lehnu tiše v květ, bych se rozkřik’ blažen, až vzplá nové jitro: Lidé, buďte šťastni, vždyť je krásný svět!
Cookies on Poetry Cove