Květ lípy v zlatých vločkách zvolna padá
do otevřené knihy; vůně snivá
do textu básně novou báseň spřádá,
a dvojí rhytmus tichou nocí splývá.
Zrak těká dál přes zachmuřená lada
a měsíc, zlaté oko, v kraj se dívá;
duch vzlétá, padá, hledá, touží, bádá,
hned září plesem, hned se dumou stmívá;
a nejlépe v té nádheře zde cítí,
že ze všech božství nyní taj zbyl světu.
Jak táhne vzduchem šeré jeho křídlo!
On září hvězd je, on je vůní květů,
on jediné a bezedné je zřídlo,
kam duše schvácená dnem chodí píti.