Z věčnosti stromu, jenž všemírem
své mohutné haluze stře,
den letní plá oblohy safirem
a života plností vře.
Do nachu celý plá vyzlacen
jak plody, jichž plný má klín,
ku řece dívá se obrácen,
kde olšin chví hlubší se stín.
Břehem kdo kráčí, v snění svém rád
kvést nechá prastarou báj,
šeptem nymf slyší rákosí lkát
a faunů chechtem znít háj.
Pryč s těla, rychle ten protivný cár,
do vody vrhnout se slep!
proplavat v stíny se skrz plný žár
a cítit nesmírný tep.
V hučení buků a v šumění vod,
jež nad hlavou táhne co sen,
velkého žití tep, kterého plod
jest jak ty sám dnešní ten den!