Klín lesa plný tajné hrůzy
se zvolna stmíval víc a víc,
laň polekaná plaše v chůzi
se zastavila číhajíc.
Let netopýra křivolaký
se mihnul jen a zašustil,
mně zdá se, večer všecky mraky
že lesu na klín upustil.
Ó bude noc to teskná, dlouhá,
noc beze hvězd a bez luny!
v tom nesměrná po světle touha
provála stromů koruny.
A juž to jako hymnou šumí,
po světle volá každý list,
to nářek, pláč, to stesk a dumy
z tmy keřů, korun, z temna hnizd.
Má duše s nimi. V tom však znáhla,
jak dravec na lup vyskočí,
tmy škrabošku noc drze stáhla
mi přes čelo a přes oči.