Lesem často o polední chvíli,
kdy se žárem strom i keř zdá spilý,
náhle táhne těžký, hlubý vzdech,
cosi zalká, cosi žalně kvílí,
až se zachví strom a trne mech.
Snad to duše zašlých vesen byly
spící v svadlých, mrtvých poupatech;
jeseně snad příští tucha pílí
lesem?
Nevím; znám však ton ten zasmušilý
na vrcholu štěstí v lásky snech;
je to lítost, je to žití spěch?
Vím jen: Srdce blíž se k srdci chýlí,
poutníci jak večer zabloudilí
lesem.