Jdu lesem. Nade mnou to šumí,
a sténá, šepce v korunách,
skřek zoufalství, jejž nářek tlumí,
a beznaděj a žal a strach.
Čím dále jdu, tím víc mně zdá se,
všech duše, kdo šli přede mnou
tím lesem, že vrou v tomto hlase
a žijí sudbou tajemnou.
Těch, kteří marně milovali,
těch, které schvátil dlouhý žal,
těch, za velkým snem kdo se hnali,
těch nejvíc, svět jež zneuznal.
A zoufalství jich, bol a hoře
za dědictví své vzal ten les,
že vetkal vše v svých zvuků moře,
by zahrnul mne tím vším dnes.
By, jak to duní a se valí,
jak dálné vody a jak hrom,
můj vlastní žal byl dětsky malý
a roztál posléz v huku tom.