Nad bohy větším zdá se mi být,
kdo může, Lesbie, u tebe snít,
zírat ti v obličej, na retů květ,
poslouchat tebe a zapomnít svět!
Poslouchat sladký tvůj veselý smích,
který mne zbavil v ráz všech smyslů mých.
Lesbie! tebe zřít, tvůj hladit vlas,
jazyk můj tuhne již, vázne mi hlas.
Plameny běhají po mne a zvuk
tajemný slyším a v tísni těch muk
oči mé kalí se. Rci jen, ach, kam
povede život můj? Kárám se sám.
Nadarmo myslím na Illia pád,
k čemu to ale vše v mysl si brát?
Nad bohy větším zdá se mi být,
kdo může, Lesbie, u tebe snít!