Lermontov.

Let padesát, co kule vraha ti otevřela hrobu chlad, však píseň tvoje srdcím drahá plá v stejné kráse posavad.

Tak rovněž v luzném planou svitu již shaslé hvězdy na blankytu v krok chodce bludný, v mlhy svár jich paprsky se v prostor třesou

a požehnání světem nesou, ač světla pramen – zhaslý škvár. Let padesát! – Byť dneska žil jsi, co život ještě dát ti moh’?

Mlád ze všech jeho číší pil jsi a lásku poznal, muž i hoch. Ba největší tu rozkoš ducha, jíž spánky žhnou a mozek buchá,

duch padá krásy ve závrať, ty’s poesie poznal plání, spjav vášeň, úsměv, pohrdání v svých démantových veršů hlať.

Ty’s přírodě strh’ řízu s těla, bez trestu i bez úrazu, zřel’s ňadra její stříbroskvělá v ledovcích strmých Kavkazu;

zřel’s ve slunci auly spící i běsný Terek hřímající, hvězd čistý lesk skrz dubů šum, ryk tábora, smích dívek plesný,

chřest mečů zvonil tobě ve sny do hrdých tvých i zářných dum. Co mohlo tebe potkat ještě? Snad větší slávy šumný ruch,

snad potlesk davů, věnců deště, čím platí svět svůj věštci dluh? Snad zkonejšené vášní vlny a v městě život pohodlný

ve středu dobrých šosáků, den za dnem fádní jako vždycky a k všemu úsměv ironický nad klepy bab a hlupáků.

Půl genius a zpola dítě ten jednotvárný lově šum, jich figurky moh’s roztržitě si rýsovati do album;

k nim poznámek pár s planým bolem, moh’s lidstva stát se apoštolem a přesycený láskou sám, moh’ coelibat jsi kázat sobců

a mravouku popů, skopců a poesii zváti klam. Z té její strže věkověčné, kde plane drahokamů směs,

moh’s vybrat jen, co užitečné, co zisk a prospěch velí dnes; o manželství, emancipaci psát rýmovačky snadnou prací

aneb o právu volebním, moh’s k větší slávě cestou jistou se povznést, zván být realistou a vrchol všeho – moderním.

Ne! V hrobě ti je mnohem lépe a čisté plá tvé nadšení, jen pro krásu a velkolepé plá ryzí tvoje umění.

Tak nezmatený hlupců křikem jsi zůstal, čím’s byl – romantikem, jímž v posled musí každý být, kdo nad tu hroudu kalu, špíny

se touží povznésti v svět jiný, když starý nelze přetvořit. Kdo jako ty má v úděl sudbu zřít ve všem barev duhu, lad,

kdo jak tvůj anděl rajskou hudbu v svých ňadrech nosí napořád; kdo touhou bodán vždy dál pádí, ty tóny jemuž nenahradí

i nejkrásnější zemský zpěv, kdo krásy lačen, místo lidí raději hvězdy nebes vidí a slouchá na vln mořských řev.

Tak žil’s a zhynul, básník pravý, tvůj život bystřeň v tísni skal, číš kypící, v níž mok vřel žhavý, jenž zaburácel – nezvětral.

Číš, posvěcena ryzí kráse, ta raděj v kusy rozlétla se, než ve banalní chorovod by kolem byla podávána.

Buď ona kule požehnána, jež zasáhla tě – přišla vhod!