Ta nesmrtelná, žhoucí, vroucí síla,
z níž atom pouze stačí smrtelníku
v žeň uznalosti, oslavy a díků,
zda v celé slunce v duchu tvém se slila?
Z té Mona Lisa pouze krůpěj byla
i Kristus při večeři učenníků,
co zbylo učenci a zápasníku,
kde hmota s duchem střetla se, by žila?
Zda sám jsi věděl, co vše můžeš, umíš,
ký žár v své duši živíš a zas tlumíš,
či apathicky, velký Kroesus duchů,
jsi spouštěl v svět, jenž kol tebe vřel cizí,
vše divy krásy, vědy, jako z řízy
Bůh světy střásá v tvůrčím, věčném ruchu?