Ten rhytmus moře stálý! – Jej stále slyším znít,
jak Tobě mně se stalo: K moři mezi skály
jsem vyšel s věčnou básní číst a snít
v ten rhytmus moře stálý.
Tu proti sobě zřel jsem břehem kněze jít,
jak šel, ze záňadří svůj brevíř vytáh malý.
Tak šli jsme, nechavše v své čtení moře hřmít.
Ty hlasy jediné – mně vnitřní pravil cit, –
v hlas kosmu dunící jak rány dopadaly,
umění s věčností jak měl by zasnoubit
ten rhytmus moře stálý.