Ó poesie, tys ten leknín vonný,
nad tůní všednosti jenž usmívavý
tak svůdně kyne do klopotné vřavy
jak zkvětlá hvězda mračen na záhony.
Když západ ve růžové splývá tóny
a měsíc šerem bleskne u doubravy,
jak nymfea tvůj kalich plápolavý
se zvedá bez pout závoje a clony.
Tu v celé kráse mluvíš ku člověku,
pel střásajíc mu v srdce rajské rosy,
až závrať hlavu jímá z tvojich vděků.
Ó šťastný, kdo tvou vůni v srdci nosí,
spí v noci s tebou a se ve dne noří
v tvůj květ, jenž roven hvězdnatému moři!