Tu bílou růži na svém srdci nesa
on bloudil dále hvozdů tmavou tiší
a když se vrátil domů, ve snů říši
mdlá hlava opojená vůní klesá.
A zlaté hvězdy tryskly na nebesa
a v kouzlu noci květy silněj’ dýší
a jiskry tančí v mechu, v skalné skrýši
to kvete zlatem, zpívá, zvoní, plesá.
Tu z růže na básníka srdci spící
se zvedla z páry dívka při měsíci
a lehla k němu líbajíc jej v ústa.
A noc když v hudbě utonula celá,
na ztichlém srdci vítězící dlela
leknínu růže, vonná, svěží, hustá.