Kdys básník bloudil kolem lesní tůně,
naslouchal chvíli křičícímu ptáku
a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku,
jenž stíny divné kreslil ve vln lůně,
a opojná jej brzy zmátla vůně
a k vlnám sklonil se, div věřil zraku,
sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku,
zda vůní květ, zda touhou srdce stůně?
A když chtěl utrhnouti ten květ bílý,
tu stěží šlo to, jakby dvojí ruce
se mocně vzpírajíce níž jej táhly.
A když se sklonil a vše napjal síly
a báječný květ když utrhl prudce,
vzdech zazněl z hlubin žalný, neobsáhlý.