Však sotva růžný prstík mladé Zory
se dotkne poupat na šípkovém keři,
a větřík, její herold, vlny zčeří
a nachem vzplane lysé týmě hory,
a sotva zhasne měsíce svit chorý,
světloška schová kahan v houštin šeři
a holubí jak rozptýlené peří
se v západ pohnou mráčků bílých sbory:
Den střízlivý jak otevírá oči,
tu rázem kouzlo noci uhasíná,
jí z klína rázem poesie skočí,
v šer lesa nebo ke dnu tůně sedne
a místo nymfy těžká jen a líná
nymfea ob čas nad vlny se zvedne.