Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý
lem nebes zahalil se v šer a stíny,
tep světa bouřný stal se chorý, líný
v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty,
též nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý
kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny!
V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny
vod vhroužen v listů proměnil se šaty.
A dosud noci letní kouzlo stačí,
by slední krůpěj antického žití
v ruch vzkypěla; tu skály zlato pláčí,
květ dýchá vůni, pažit ve snu zpívá,
strom ňadro dryady v své kůře cítí
a z leknínu se nymfa k luně dívá.