K vln zrcadlu se velký leknín chýlí;
kol vládne šero noci červencové,
tmou vody jen změť sněžných růží plove
v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí.
A sotva měsíc mezi mech a býlí
své kštice spouští, z nichž se řinou snové,
z vln pára stoupající v tvary nové
se skládá jak šat muslínový, bílý.
A kterak měsíc prokmitává sítím,
tu pára houstne v luzné ženy tělo,
jež krásou plá a zachvívá se žitím.
A kývá k luny magickému lesku,
jak stáhnout k sobě by ji do vln chtělo,
a strom a mech se třesou v tajném stesku.