Když znaví mne lidé, utýrá svět,
rád vždycky si najdu snět, list a květ;
tak prostě žijí, tak tiše!
Svůj mají rozpuk, svůj květ i svůj zmar,
svou tklivou vůni i barev svých žár,
ať sní, ať jásají v pýše!
Tu myslím, v kouzlu svých prostičkých vnad
ty z všeho tu žijí nejlépe snad,
příroda sama z nich dýše.
Co mají, rády všem podají v plen:
med včelám, motýlům, všem krásy sen
pít dají z azurné číše.
Jsou na polích, v mezích a podlesí,
ten mine je, druhý jich všimne si –
a svadnou, jak vzrostly, tiše.