Tys do svých prstů vzala, Venuše, kus pěny, z které jsi se narodila, ta zachvěla se v sladké předtuše, jak míza jara by se do ní lila.
A z šperku růží, z jitra purpuru jsi vzala barvu míchajíc ji v rosu, a hvězdný třpyt ze hloubky azuru a z hloubky lesa tklivou píseň kosů;
a perly z hrdla pěničky a ston, jenž duní, vichry, z vašich věštích hlasů, a nyjící lesbické flétny tón, jenž z myrt a oliv zní v půlnočním času.
Tys v prstech růžových tu zhnětla směs, jí lupenu tvar dala vonné lípy, pak vdechla’s do ní touhu, jásot, děs, sen, jenž nás zkájí, vášeň, která vzkypí.
A takto vzniklé srdce člověka jsi vrhla s Olympu skrz mraků lemy: Jdi v bouř, jež vesmírem zní odvěká, ty srdce lidské, spadni, spadni k zemi!
A srdce letlo, slza krvavá, jak hvězda s nebesklonu padající tam, Etna kde v mrak pne se dumavá pod hromy kyklopů svých sténající.
A skály rýhou padlo v tmavou sluj, kde žhavý plamen zrýval ňadra stínu, kde vítr stále nadýmal měch svůj, na titanů tam padlo kovadlinu.
Sta kladiv, jeden paží sterých vzmach, naň dopadlo v ráz ve hromovém třesku, až kovadlinu zbarvil temný nach a celá sluj zaplála v rudém blesku.
A znovu zas pad’ nový ráz a zas to sjelo, hřmělo na to srdce lidské, tak stužily je s žitím ve zápas ty obrovité paže kyklopické.
A z hlubin zněla píseň Eumenid: „Vzplaň v život, srdce měkké, jak prs matky, jak lístek lehké, nepoznej, co klid, a buď přec stálé v žití boj a zmatky!
Spoj v sobě všecky hlasy vesmíru, plaň krásou, vášní hoř vždy v boje nové! Ty srdce snivé, tklivé, bez míru, a přece hrdé, tvrdé, ocelové!
Buď středem světa, dál tkej dějin háv, buď pevnou skalou v proudů zlobné změti, tvůj démant srdce démantem se ztav, tě bozi budou lidem záviděti!“
Cookies on Poetry Cove